Na další hodině přírodovědy jsme jim zalepili oči, děvčata dostala na pomoc „slepecké" hole a pokus mohl začít. Velkými pomocnicemi jim byly jejich kamarádky ze třídy. Doprovodily je do šatny, do školní jídelny, pomohly s obědváním. Po škole převzaly starost o naše slepce jejich rodiny. Další den ráno jsme byli mile překvapení, že Barča i Kačka vydržely a přišly stále slepé, měly dovoleno pokus kdykoli přerušit, kdyby se cítily špatně. Po 24 hodinách jsme obě děvčata „osvobodili". Nejprve se jim motala hlava, potom nám vyprávěly o svých zážitcích:

Barča: „Když jsem přišla ze školy, byla jsem hodně unavená, šla jsem spát. Pak jsme šly s mamkou na procházku a lidi ve vesnici mi říkali, jak jsem statečná, že to vydržím. Vůbec mě nebavilo poslouchat televizi, když jsem se nemohla koukat. Mytí bylo docela v pohodě. Večer jsem si náplasti z očí chtěla sundat, měla jsem hrozný pocit úzkosti a byla jsem na všechny protivná. Neměla jsem ani chuť k jídlu. Nejvíc mi pomohla Klárka Vojtíšková a mamka s taťkou, dokonce ani brácha ten den nezlobil a byl na mě hodný."

Kačka: „Cestou domů jsem se docela dobře orientovala, ale bez pomoci Terky Eremiášové bych to nezvládla. Špatně se mi jedlo, nevěděla jsem, jestli mám na lžíci nabrané sousto. Odpoledne jsem se nudila, protože jsem nemohla dělat věci, které jindy dělám. Nejlepší bylo si lehnout a zavřít oči. Nejvíc jsem se bála, jak si zvládnu vyčistit zuby, ale šlo to. Ve škole mi nejvíc pomáhala Esterka Nováková.

I pro nás ostatní byl den se „slepci" zajímavý. Snažili jsme se jim pomáhat nejen s prací, ale i vysvětlovat, co se děje kolem nich. Nakonec si obě děvčata zasloužila pořádný potlesk a velkou jedničku z přírodovědy.